Rozhovor s Janem Kodešem - Jan Krystek

Jak to vlastně kdysi všechno začalo, ta vaše cesta za slávou ?

Vyrůstal jsem ve sportovním prostředí na tenisových dvorcích Čechie Karlín v  Praze 8. Dědeček tam měl cukrárnu a můj otec tam vlastnil činžovní dům. Do základní školy jsem chodil v Pernerově ulici a posléze maturoval na Libeňském zámečku. Potom jsem absolvoval Vysokou školu ekonomickou v Praze.

Žákovská léta jsem trávil hlavně na Cyrilometodějském náměstí, kde jsme hned po škole u kostela skoro vždycky hrávali fotbal. Asi jako všichni kluci jsme ze školních tašek, pohozených po trávě, udělali brány a začali hrát fotbal.

Později, když táta vzal správcovství tenisových kurtů na bývalé Čechii, (potom to přejmenovali na Duklu), jsem začal s tenisem i fotbalem doopravdy. Fotbal mě sice jako kolektivní sport bavil víc, ale prakticky jsem se po dobu žákovských i dorosteneckých let věnoval současně oběma sportům.

Tehdy mi bylo asi devět let. Moje rodiče hrávali v tenise jen pražské přebory a družstva, nikdy jako vrcholový sport. Můj otec, ale hrál za národní mužstvo pozemní hokej a byl mistr republiky v kolové dvojic. Mé úplné začátky byly vzadu na kurtech. Celkem tam bylo pět kurtů a ten poslední byl vyhrazen dětem, žákům a dorostencům, kde jsme se vždy dohadovali kdo a jak dlouho bude hrát třeba na zdi. V deseti jsem dostal svůj první dres a ve fotbalové Dukle Karlín jsem byl sice nejmenší, ale snaživé levé křídlo pod dozorem bývalého vynikajícího hráče a trenéra Madelona.Vzpomínám si, že časem jsem se dostal mezi ty, kteří byli přihlášeni na tenisový krajský přebor mladších žáků. Tam jsem skončil třetí a odnesl si diplom. To mě potěšilo a zároveň povzbudilo k větší píli. Začal jsem se tenisu trochu více věnovat a odehrál jsem další dva nebo tři celostátní turnaje. Na popud otce byl pro mě asi rozhodující ten přechod z Dukly Karlín na Štvanici, kde jsem byl – pokud si vzpomínám, od podzimu 1957. a tady na mě dohlížel už zkušeným zrakem trenér Karel Semrád. Hrálo se hodně o stěnu a přes zimu taky v prostoru šaten, kde jsme odklidili skřínky. Fotbal byl však pro mne stále jedničkou a s dresem Dukly Karlín jsem se po mnoha utkáních v žákovských a dorosteneckých soutěžích jen těžko loučil. a to bylo definitivně až po vítězství na Pardubické juniorce v roce 1964, tedy až v osmnácti.

Neprojevoval se váš vztah ke sportu, v době, kdy jste ještě studoval, na studijních výsledcích ?

Myslíte na tom, že bych měl horší známky ? Tak to určitě ne ! Například v 9. třídě jsem měl na vysvědčení vyznamenání. Přesto se tenkrát objevilo v mém posudku, že jsem syn živnostníka a že se nedoporučuje moje umístění na střední všeobecně vzdělávací škole. Do posudku mi to napsala soudružka ředitelka Pelcová. Z politických důvodů kvůli tátovi mi chtěli odepřít středoškolské vzdělání. V závodě Motorletu v pražských Jinonicích, kde se vyráběly letecké motory, jsem nastoupil do učňáku na frézaře. Později se mi na štěstí podařilo dodatečně dostat do Libně na střední školu. Josef Papík ze Sparty byl hráč první desítky československého žebříčku v 50. letech a jeho manželka Liliána v Libni vyučovala zeměpis a tělocvik. Řekla tehdy: „Hele, já se tam za tebe přimluvím. My máme v jedné třídě málo žáků, tak bychom tě tam mohli vzít !“ Ale jednou musíš přijít hrát za nás do Sparty. a opravdu se to povedlo a byl jsem dodatečně přijat. Bylo to pro mne vysvobození od ranního vstávání v pět hodin a hodinové cesty do Jinonic, kde na mne čekaly píchací hodiny v 6:00!

Když se mělo rozhodnout, zda fotbal nebo tenis, řešili to rodiče nebo vy sám ?

Těsně před maturitou jsem hrál mezinárodní tenisovou juniorku v Paříži a  byl v semifinále, pak jsem hned vyhrál pardubickou juniorku a to rozhodlo. Dostal jsem se na jakou si pomyslnou křižovatku. I když jsme jako Čechie-Dukla Karlín vyhrávali doma všechny zápasy na škvárovém hřišti tak předzápasy před ligou ve Vršovicích se Slávii nebo na  Spartě na Letné, či s Duklou na Julisce byly vždy velkým zážitkem. Na škváře jsme je doma poráželi, ale naopak na trávě, když jsme hráli venku, nám to zase moc nesedělo. Míč se choval a skákal úplně jinak, když pršelo, tak to klouzalo a my zase prohrávali. Ale vzpomínky na to mám hezké, protože když jsme hráli, stadiony byly ve druhé půli už skoro úplně plné. Hrával tenkrát Masopust, Novák, Pluskal, Popluhár… Byla to ta slavná éra Dukly a ochozy i k stání narvané k prasknutí, to nebylo jako dnes. Byl jsem ten rok pozvaný i na soustředění mužstva celých Čech, ale toho už jsem se nezúčastnil. Tenis vyhrál a rodiče byli rádi, že jsem dal přednost individuálnímu sportu, protože táta měl pořád obavy, že se zraním. Vždycky mi říkal :“Musíš včas nahrát, než ti zlomí nohu, fotbal to je surová hra !“ Kolektivní sport mě sice bavil, ale nakonec jsem rád, že jsem zůstal u toho tenisu. Protože tam si to člověk sám vyhraje a i sám prohraje. Není závislý na tom, jestli ho trenér nechá sedět na lavičce či jestli mu kamarádi chtějí nahrát nebo ne. Nemáte se ani na co vymlouvat. Když jste sám dobrý, tak se prosadíte a skoro všechno si určujete taky sám.

Kdy vlastně se z vás stal profesionální hráč ?

Tehdy ještě ne. Po maturitě jsem nastoupil na vysokou školu ekonomickou. První dva roky mi šly poměrně dobře. V té době těch výjezdů tolik nebylo, takže nebyly žádné problémy. Od třetího ročníku jsem požádal o individuální studijní plán, takže jsem třetí, čtvrtý a pátý ročník dělal po dvou letech. Vždycky jsem absolvoval jenom zimní semestr v zimě, takže tu školu jsem dělal osm let, což bylo docela dlouho. Tím se mi prakticky odkládala vojna a po dokončení studií jsem šel na vojnu do sportovní roty Rudé hvězdy ministerstva vnitra jako administrativní síla. Mezitím se totiž v pražské ÚVN zjistilo, že mám na páteři spondylolistézu druhého stupně, posun o sedm milimetrů!

Měl jsem dostat tzv. „modrou knížku“, zprošťující mě trvale od vojenské služby. a i když jsem měl na ni nárok, dostat jsem ji však nemohl, protože jsem byl reprezentant a jak mi řekli, v tom případě bych se musel vzdát reprezentace tedy i tenisu. Nemusel jsem absolvovat těžký výcvik a byl zařazen na základě rozhodnutí vojenské zdravotní komise na náhradní administrativní službu jen na šest měsíců.

Jak dlouho jste byl v tenisové reprezentaci ?

Záleží na tom, co si pod pojmem reprezentace představujete. Moje první výjezdy byly v roce 1963, to jsem byl zařazen do družstva pro Galeův pohár. To byl takový evropský juniorský Davis Cup hráčů do 20.let. Pak následovaly už turnaje v Tallinu, Moskvě a Zinnowitz.V daviscupovém družstvu jsem byl od roku 1964 až do roku 1980.

Profesionálně jste tedy začal hrát v kterém roce ?

Profesionálně jsme tenis začali hrát, až když Mezinárodní tenisová federace rozhodla o tom, že budou amatéři a profesionálové startovat dohromady. Tenis byl vlastně jeden z prvních sportů, ve kterém bylo amatérům povoleno hrát s profesionály. Bylo to v roce 1968 za dubčekovské éry, kdy došlo k určitému uvolnění, ale stejně byl tenkrát kolem toho velký humbuk. Rozhodlo se, že budeme mít smlouvu, která bude mít charakter poloprofesionální smlouvy a že některé turnaje jednotlivců budeme hrát na vlastní náklady jako na sebe a jiné v reprezentaci, tedy turnaje jako oficiální zájezdy. Na ty nás samozřejmě doprovázeli vedoucí a vyhrané peníze jsme museli odevzdávat tenisovému svazu, který s nimi nakládal dle vlastního uvážení.V době normalizace v letech 1969 – 1971 byl neustále vyvíjen nátlak, aby se tento poloprofesionalismus zrušil, ostatně jako všechno, co souviselo s tzv. Pražským jarem. Asi bylo štěstí, že jsem vyhrál dvakrát mezinárodní mistrovství Francie, což ovlivnilo naše definitivní převedení pod Pragosport, který byl takovým oddělením zahraničního obchodu, zřízený pro Úv ČSTV. Zejména pro vysloužilé sportovce a trenéry, kteří šli trénovat do zahraničí fotbal nebo hokej či krasobruslaři do sportovních revue. Někteří trenéři tenkrát však mohli vyjíždět do zahraničí i přes jiné podniky zahraničního obchodu – třeba Polytechnu. Už tam byly však i další sporty jako šachy, jezdectví a motocykly, tedy ty sporty, kde bylo možné na mezinárodní úrovni dostávat peníze za start nebo za umístění.

Pragosportu jsme tehdy odváděli jaké si daně. Finanční odměny na turnajích v té době však nebyly tak vysoké jako dnes, ale postupně to šlo nahoru.

Která tenisová vystoupení před domácím publikem se vám vybavují ?

Smlouva s Pragosportem byla vždy na jeden rok a jasně vymezovala povinnosti na určitý počet týdnů pro tenisový svaz, to byla jasná reprezentace vč. soutěží družstev  – Davisův pohár, Švédský pohár, Tenisová extraliga, Mistrovství republiky v Ostravě, Mezinárodní mistrovství republiky v Bratislavě. Požadavky se museli plnit, abychom potom během roku mohli hrát ostatní turnaje dohromady s profesionály. Rozsah určoval hráčům tenisový svaz, který je vždy chtěl prostřednictvím Pragosportu zakotvit do našich smluv pro následující rok a smlouvy schvaloval sekretariát ČSTV.

Bral jste si k srdci rady zkušenějších hráčů a trenérů ?

Záleží na tom, co si pod pojmem trenér představujeme. Já osobně jsem byl typ, který se už z principu zajímal o názory všech těch zkušenějších hráčů, protože jsem to považoval za normální. Když se chcete někam dostat, tak je třeba se dozvědět co nejvíce o technice, taktice a herních situacích do kterých se pak v průběhu své kariéry můžete dostat. Jen tak je možné se zlepšovat, vyvarovat se chyb a odstraňovat postupně své nedostatky či slabiny, které vás do té doby brzdily.

Můžete připomenout jména těch, kteří vám předávali zkušenosti a byli průvodci na vaší profesionální dráze ?

Samozřejmě, nebylo jich zas až tolik. Čtyři, možná pět. Každopádně na tom začátku to byl Karel Semrád, ještě na Štvanici. Potom Ján Krajčík, bývalý daviscupový reprezentant, co hrával s Javorským. Dalším byl trenér už ve Spartě, také bývalý daviscupový hráč Josef Caska a nakonec během mé kariéry byl ústředním i daviscupovým trenérem Pavel Korda. To byli ti čtyři stěžejní trenéři, kteří se mi nejvíc věnovali v určitém věkovém období. Kromě toho jsem ale samozřejmě přišel do styku s mnoha dalšími trenéry či hráči, kteří se mi sice nevěnovali tak intenzivně, ale i od nich jsem získal cenné rady. Ať už to byl jeden čas na pražské tenisové základně Miloš Šolc, bývalý vynikající tenista  nebo čtvrtfinalista Wimbledonu z roku 1938 Ing František Cejnar, který však brzy zemřel. Později i vítěz Wimbledonu 1954 sám Jaroslav Drobný, který žil v Anglii a během pobytu v Londýně mi dal občas pěkné kapky. Všichni byli vstřícní a jejich rad a zkušeností, které jsem si chtěl vzít k srdci, jsem si vážil a hlavně vyzkoušel, abych se sám přesvědčil, že mi to pomůže.

Jak jste vy sám vnímal profesionalizaci sportu ?

V zásadě se dá říci, že tenis jako sport byl ve světě jakým si průkopníkem profesionalismu. On to málokdo ví, ale je to pravda. Protože tenis nebyl olympijským sportem a olympijská charta v podstatě tvrdila, že každý sportovec musí být amatér. a pak tu ještě byly šachy. Nedá se zapomenout, jak hráli Botvinik a  Karpov a další nejmenovaní. Tam se taky začalo profesionalizovat. Když došlo ke změně stanoviska ITF, to bylo v roce 1968, hrál se první turnaj v Bournemouthu na jihu Anglie, kde startovali poprvé profesionálové a amatéři dohromady. Vznikaly postupně „prize money“, tedy finanční odměny za jednotlivá vyhraná kola v turnaji. Angličan Mark Cox tam porazil Pancho Gonzalese ve čtvrtfinále a to byla doslova bomba ! Amatér porazil profesionála! Postupně jsme se začali s podobnými situacemi setkávat na turnajích častěji. Když já jsem v roce 1971 porazil v Římě postupně Australany Stolleho, Roche, Newcomba a Holanďana Okkera a zastavil mně ve finále až Rod Laver bylo jasné, že se postupně všechny turnaje otevřou a taky se tak stalo! To byli všechno profesionálové. Společné turnaje se rozrůstaly, pořád toho bylo víc a víc. Amatérské turnaje postupně skončily úplně a když se na turnaje do USa na profesionální okruh přihlásili i Sověti bylo po amaterismu. Štěstí bylo, že v té době tenis nebyl na OH.

Dá se říci, že jste jako reprezentant procestoval skoro celý svět ?

Snad, ještě mi, ale nějaké země přece jen chybí jako Čína, JAR nebo Island a určitě bychom našli i další. Dá se říci, že jsem poznal skoro celý svět. Projel jsem asi takových 75 zemí. Ale za to vděčím jenom tenisu. To je důležitá okolnost, protože si myslím, že ani jako aktivní turista bych toho nemohl tolik objet. a i když tenkrát to bylo za skromnějších podmínek, než na jaké jsou zvyklí současní hráči, zůstávalo faktem, že pořadatel nám zajistil ubytování v rodinách a dával kapesné. S Honzou Kukalem jsme si tenkrát koupili letenku a letěli do Indie, pak na americký kontinent, do Karibské oblasti. Honza byl o několik let starší než já a pořád mně honil do tréninku během turnajů a nutil mně na sobě pracovat. Cesta měla trvat dvanáct týdnů, takže to bylo dvanáct turnajů během jara. Potom jsem absolvoval v závěru roku sám turné po Jižní Americe, které trvalo čtyři nebo pět neděl. a pak tu byly samozřejmě turnaje po Evropě. Jak jinak…