Kniha Tenis byl můj život
Jan Kodeš - Tenis byl můj život
Nakladatel: EV public relations
ISBN: 80-239-8213-3,
EAN: 9788023982138
Formát: 798 stran, 31x22cm, česky, vázaná vazba
Rok vydání: 2006 (1. vydání)
Doposud jediný český vítěz wimbledonské dvouhry oslavil v roce 2006 šedesátiny! A to jistě je důvod k ohlédnutí.
Zažil tenis za dvou režimů. Nejprve jako hráč, poté jako funkcionář. Vedle Wimbledonu zvítězil dvakrát na Roland Garrros, dvakrát hrál ve finále US Open, přičinil se o dvojnásobnou účast Československa ve finále Davisova poháru, přičemž ta druhá v závěru jeho kariéry skončila ziskem legendární "mísy na salát". Vyhrál řadu mezinárosních turnajů ve dvouhře i čtyřhře, porazil šest wimbledonských vítězů - Roda Lavera, Johna Newcomba, Manuela Santanu, Arthura Ashe, Stana Smithe a Björna Borga.
Během patnácti let v týmu pro Davisův pohár odehrál pětadevadesát zápasů, obdržel cenu ITF za rozvoj tenisu a stal se členem Mezinárodní tenisové síně slávy.
Nelehké a komplikované období po skončení hráčské kariéry začal jako kapitán týmu pro Davis Cup. Postavil novou Štvanici a stál u zrodu turnaje série ATP Tour v Praze.
Ukázka z knihy
Udeření míče před tělem
Klíčem k úspěšnému returnu je známá skutečnost: udeřit míč včas a před tělem. Ke kontaktu míče s raketou musí dojít co nejdříve, a tomu je nutno přizpůsobit taky včasný nápřah, který vyžaduje rychlou reakci. Ta je zase závislá i na rovnováze vašeho těla, vašem postavení a schopnosti pohybu stejným směrem k letícímu míči.
Mnoho hráčů přesune váhu těla dozadu, což však omezuje včasný pohyb. Já jsem místo předklonu na špičkách často nadskakoval v momentě, kdy soupeř servíroval, a tím jsem si byl jist, že na špičkách jsem. Uhodit míč včas a před tělem předpokládá i trochu zkracovat nápřah, ale to neznamená ošidit vedení míče, které je velmi důležité. Dále je nutné dívat se po celou dobu na míč, a pokud včas přenesete do úderu i váhu těla, má váš return i dostačenou sílu a tím i velkou naději na vítězný bod.
Každý typ servisu nelze vracet stejným způsobem. Vysoko odskakující druhé servisy Edberga či Gormana vás brzy donutí se přizpůsobit. Buď ustoupit o krok dva dozadu, nebo naopak vstupovat do úderu co nejdříve po odskoku míče, dříve než vás jejich rotace vyžene ven z dvorce. Je to neustálý boj o čas a prostor, což platí zejména na rychlejších dvorcích. Na pomalejší antuce, kde mají vaše nohy i ruka přece jen více času, máte daleko větší možnosti ukázat "servismanům" sílu svých úderů a dát jim to patřičně najevo.
…
Björn Borg with Jan Kodeš in Royal Box at Wimbledon 2010
…
Sobota, 7. července 1973. Hodiny na centrálním kurtu All England Lawn Tennis Clubu ukazovaly 16:35. Jan Kodeš měl před sebou poslední krok k tomu, aby se navždy zapsal do dějin světového tenisu. Mečbol ve finále Wimbledonu! Nadhodil si míč nad hlavu, poslal ho do soupeřova pole a rozeběhl se k síti. Bekhendový return Alexandra Metreveliho, vzápětí Kodešův umístěný volej do volného pole. Soupeř sice míček doběhl, ale poslal ho do sítě. Konec! Diváci na vyprodaném centrkurtu povstali a aplaudovali novému wimbledonskému vítězi. Ten potlesk zněl českému tenistovi jako nejkrásnější chorál na světě. Sběrači utvořili špalír, z královské lože sestoupil po červeném koberci na zelený, byť již notně vyšlapaný, trávník vévoda z Kentu a předal Janu Kodešovi pohár pro vítěze nejprestižnějšího tenisového turnaje světa.
Vzápětí se přihodily dvě věci, které mě neskutečně potěšily. Šel jsem z kurtu a hned za dveřmi u vchodu do šaten seděla Martina Navrátilová. Vyskočila, chytla mě kolem krku a dala mi pusu.
Sotva jsem dorazil do šatny, přišel tam Fred Perry. Měl na sobě wimbledonskou kravatu, odvázal ji a podal mi ji se slovy: "Jan, tady máš kravatu, stejnou dostaneš od wimbledonského klubu. Stal ses jeho členem, protože jsi vyhrál Wimbledon. Ale tuhle máš ode mě. A pamatuj si, že je úplně jedno, jestli nějací hráči startovali, nebo nestartovali. Protože Wimbledon nikdy nevyhrál slabý hráč!"
Ještě dnes se vedou diskuze o tom, zda kvůli bojkotu několika hráčů vyhrál Kodeš "znehodnocený" Wimbledon. V roce 1973 řada členů Asociace profesionálních hráčů ATP turnaj bojkotovala. Protestovali proti potrestání Jugoslávce Piliče národní tenisovou federací za to, že nenastoupil k utkání Davisova poháru Jugoslávie – Jihoafrická republika. Veškerý následný humbuk však vyprovokovala ATP. Chyběli Smith, Ashe, Newcombe, Laver, Rosewall, Okker, Riessen…, a přesto návštěvnost trhala rekordy.
Pro mě nebylo až tak důležité přemýšlet o tom, kdo bude hrát. Věděl jsem, že to nějak dopadne. Stejně jsem musel vyhrát sedm utkání na tři vítězné sety a nikdo mi nic nedaroval. Nepřemýšlel jsem o tom, s kým budu hrát. Spíš mě zajímalo, jaké bude nasazení hráčů, kde budou Nastase, Taylor, Metreveli, Davidson a nastupující generace Borg s Connorsem, který byl ve čtvrtfinále už v roce 1972. Newcomba, Smithe a Ashe jsem v uplynulých dvou letech na trávě už porazil. Lavera ve Stockholmu, Rosewalla, Okkera či Riessena zase na halovém okruhu WCT v USA. Tak proč bych je neměl porazit taky ve Wimbledonu?
Reakce na knihu
Vážený pane inženýre,
dočítám Vaši knihu "Tenis byl můj život" a rozhodl jsem se napsat Vám pár řádek. Jsem ročník 1951 gynekolog z pražské nemocnice U Apolináře a snad mohu říct velký milovník tenisu. Jako hráč jsem byl jen na pomezí rekreačního a závodního tenisu - sehrál jsem jen několik zápasů za TJ (dnes LTC) Praha Podolí. Můj zájem začal až v 17 letech a byly to především Vaše úspěchy, které jej podnítily. Hráli jsme téměř denně naše malé podolské Davis Cupy, s mým kamarádem Karlem Feixem (dnes gener.ředitelem firmy Kapsch) a dalšími. Wimbledon byl pro mě snad tou nejvyšší modlou, tenis byl pro mě nějak spojen s tehdy nedostupným západem, cestováním, svobodou. Když jsem vyjel na svou první stáž po pádu komunizmu do Londýna v roce 1991, první můj výlet o volném víkendu vedl do Wimbledonu.
Ale proč to vlastně píšu. Vaši knihu jsem dostal (na své přání ovšem) k letošním vánocům a od té doby ji čtu jedním dechem. Prožívám s Vašimi úspěchy vlastně i celý svůj život, vše si rekapituluji, vzpomínám. Na všech těch nádherných Davis Cupech na staré Štvanici jsem byl (naivně hledám na fotografiích s lupou v ruce svou tvář na tribuně pod vlakem). Dozvídám se od Vás více o zázemí tenisu, problémech za minulého režimu. Prostě kniha je skvělá a hodnotím ji nesmírně vysoko, stejně jako např. moje pacientka a asi Vám též známá MUDr.Havlíková, která lékařsky zabezpečuje některé turnaje na Štvanici.
Ale to hlavní proč píšu: chtěl bych využít této příležitosti a vyjádřit Vám svůj obrovský obdiv a úctu - za Vaše umění, za Vaši nesmírnou bojovnost, za to, co jste pro náš tenis udělal a za tolik nádherných zážitků, které jste mi zejména na Štvanici ale i celou svou kariérou poskytl. Vždy jsem byl přesvědčen o Vaší přímosti, poctivosti, férovosti a kniha mě i v tom jen utvrzuje.
Mému mladšímu synu Davidovi je 15,5 let a jsem strašně rád, že tenis miluje a že začíná hrát závodně (byť na úrovni 2.B třídy dorostu za TŠ Tallent). Snažím se mu předat co nejvíc informací o Vás.
Ještě jednou děkuju za krásné zážitky s Vaším tenisem i Vaší knihou.
Dobrý den pane Kodeši,
po měsíci jsem si přečetl celou Vaši knížku. Mohl jsem ji dočíst dříve, ale každá její část mě natolik zaujala, že jsem si jednotlivé kapitoly "šetřil" na další večer. Narodil jsem se v roce 1970 a o tenis jsem se začal zajímat v době, kdy končila éra tenisového básníka G.Vilase a začínala éra I.Lendla, takže když jsem v dubnu 1995 nastupoval k Vám do ČTS marketig, znal jsem samozřejmě Vaše jméno, ale nejvíce jsem si ho, jako asi většina ostatnich, spojoval s vítězstvím v "bojkotovaném" Wimbledonu a nevěděl, že jste navíc i dvojnásobný vítěz Rolland Garos a finalista US Open. Navíc, ani po třech letech letech, kdy jsem měl příležitost s Vámi spolupracovat, jsem netušil, čím vším jste si musel v životě projít a jaké překážky jste musel překonat. A bylo to i logické, protože na světě není asi mnoho vítězů grandslamových turnajů, kteří by se museli potýkat s takovou nepřízní okolností po celou dobu aktivní kariéry i po ní. A pokud ano, tak jsem přesvědčen, že jen málo z nich dokázalo překážky překonávat s takovou vůlí, jako jste to dokázal právě Vy. Pravda, v oblasti nepřízně osudu se najdou jistě zavažnějsí případy, např. legendární Tilden, který zemřel opuštěn, s 88 dolary v kapse a před smrtí navštěvoval cizí lidi s prosbou o nocleh či jídlo, jak jsem se nedávno s politováním dočetl.
Po přečtení Vaší knížky jsem si uvědomil, kolik lidí, včetně mě je ješitných a malicherných v mnohem nicotnějších životních situacích, zatímco Vy jste dokázal s nahledem, i když jistě ne vždy s lehkým srdcem, mávnout rukou a odpustit v mnohem složitějších situacích. Vzdyť nastoupit s Hřebcem v deblu, nezanevřít na návštěvy Štvanice, o jejíž výstavbu jste se z velké části zasloužil a na které Vás v určité době určitá skupina lidí již nechtěla vidět, vyžaduje nesmírný životní nadhled a moudrost, kterou Vám nelze než závidět a přát. Do určité míry za to mohou jistě vrozené povahové rysy, ale ve Vašem případě jsem si jist, že navíc i bohaté životní zkušeností získané cestováním po světě v době, kdy si většina národa mohla nanejvýš závidět novější typ sousedovic škodovky. Jak jste výstižně zmínil při návštěvě majitele nižborských skláren p.Rückla, když člověk vidí například tisícileté kamenné stavby v Egyptě, uvědomí si krátkodobost našeho počínání a bytí, jakkoli to zní omšele, je to tak.
Z působení na Štvanici i z knížky jsem vyrozuměl, že Vám spousta lidí přisuzovala neochotu ke kompromisům či jistou dávku odměřenosti. Za sebe mohu prohlásit, že za celé tři roky jsem se ani náznakem s ničím takovým z Vaší strany nesetkal, ba naopak, například Váš děkovný proslov k celému týmu, připravujícímu úspěšnou a důstojnou exhibici M.Navrátilové v roce 1996 byl velmi lidský a osobní. Váš přístup byl vždy pozitivní, zaměřený do budoucna. Zdurazňuji to proto, protože ve své praxi jsem měl možnost poznat skutečně arogantní lidi, kteří toho zdaleka nedokázaly tolik co Vy, takže to mohu myslím objektivně porovnat a posoudit.
Jak už to tak v životě chodí, vše špatné je k něčemu dobré, konkrétně z mého osobního hlediska mi Váš odchod ze Štvanice paradoxně v jistém směru pomohl, protože jsem v říjnu 1988 dal p.Kaderkovi výpověď a po menším tápání nalezl zajímavou práci v OBI, kde pracuji již šestým rokem a která mi umožňuje financovat hypotéku ve Vysočanech a současně mě baví. Práce v tenisovém prostředí a pod Vámi mě bavila zatím nejvíce ze všeho, nicméně když jsem po 3,5 letech na Štvanici odevzdal služební auto a mobil, byla na mém účtu nula, což při platu 9 a následně 13 tisíc čistého bylo celkem logické. V žádném případě si však nestěžuji, pracoval jsem tam, protože jsem to chtěl a Vy jste mi to umožnil, poznal přitom spoustu zajímavých lidí, ať již z pozitivní, či negativní stránky a především jsem to dělal opravdu rád, dobrý pocit z úspěšně zorganizovaných turnajů byl pak tou největší odměnou.
Závěrem mi nezbývá, než zopakovat větu, kterou jsem Vám řekl na valné hromadě ve Fóru, bylo mi ctí s Vámi spolupracovat a popřát vše dobré a hodně zdraví Vám i celé Vaší rodině.
V Praze, 30.1.2007