Rozhovor s Janem Kodešem - Jan Krystek

Ing. JAN KODEŠ, tenista

a ne ledajaký! S útočným stylem, vynikajícím liftovaným bekhendem, podle odborníků jeden z nejlepších v historii českého tenisu. a stejně jako například Plánička ve fotbale, on pro změnu v tenise l e g e n d a, především ale vzor pro stovky našich začínajících tenisových nadějí !

Vítěz 25 mezinárodních turnajů ve dvouhře a 31 ve čtyřhře a také tří grandslamových turnajů (2x Roland Garros, Wimbledonu) a 2x finalista US Open. ve své sportovní dráze má také i pět startů ve světových závěrečných turnajích Masters Grand Prix, čtyři tituly mistra Československa ve dvouhře, pět ve čtyřhře a tři ve smíšené čtyřhře. Jan KODEŠ, který byl dvanáct let naší tenisovou jedničkou, byl po 17 let členem družstva v Davisově poháru, kde sehrál nejvíce zápasů 95 a to 60 dvouher a 35 čtyřher. v roce 1975 přivedl tým do finále a byl i ve vítězném družstvu v roce 1980. V průběhu jeho závodní dráhy na jeho raketě ztroskotaloo taky šest wimbledonských vítězů: Rod Laver, John Newcombe, Manuel Santana, Arthur Ashe, Stan Smith a Bjorn Borg. Jeho zásluha o dobré jméno československého tenisu, ale nekončila jen hrou na tenisových dvorcích po celém světě. Bývalý kapitán DC týmu z let 1982 až 1987 se rovněž zasloužil o výstavbu Centrálního tenisového dvorce na Štvanici a byl po dvanáct let ředitelem turnaje ATP Tour v Praze, který v roce 1987 založil. Další velký kus práce odvedl i v letech 1994 až 1998, kdy své zkušenosti mohl uplatnit i ve funkci prezidenta Českého tenisového svazu.

Je na místě, že zásluhy Jana Kodeše byly právem oceněny. Už před 34 roky byl vyhlášen Nejlepším sportovcem ČSSR a obdržel i státní vyznamenání, v roce 1988 byl Mezinárodní tenisovou federací (ITF) oceněn cenou za rozvoj světového tenisu a o dva roky později byl uveden do Mezinárodní tenisové Síně slávy v americkém Newportu.

Jak to vlastně kdysi všechno začalo, ta vaše cesta za slávou ?

Vyrůstal jsem ve sportovním prostředí na tenisových dvorcích Čechie Karlín v  Praze 8. Dědeček tam měl cukrárnu a můj otec tam vlastnil činžovní dům. Do základní školy jsem chodil v Pernerově ulici a posléze maturoval na Libeňském zámečku. Potom jsem absolvoval Vysokou školu ekonomickou v Praze.

Žákovská léta jsem trávil hlavně na Cyrilometodějském náměstí, kde jsme hned po škole u kostela skoro vždycky hrávali fotbal. Asi jako všichni kluci jsme ze školních tašek, pohozených po trávě, udělali brány a začali hrát fotbal.

Později, když táta vzal správcovství tenisových kurtů na bývalé Čechii, (potom to přejmenovali na Duklu), jsem začal s tenisem i fotbalem doopravdy. Fotbal mě sice jako kolektivní sport bavil víc, ale prakticky jsem se po dobu žákovských i dorosteneckých let věnoval současně oběma sportům.

Tehdy mi bylo asi devět let. Moje rodiče hrávali v tenise jen pražské přebory a družstva, nikdy jako vrcholový sport. Můj otec, ale hrál za národní mužstvo pozemní hokej a byl mistr republiky v kolové dvojic. Mé úplné začátky byly vzadu na kurtech. Celkem tam bylo pět kurtů a ten poslední byl vyhrazen dětem, žákům a dorostencům, kde jsme se vždy dohadovali kdo a jak dlouho bude hrát třeba na zdi. V deseti jsem dostal svůj první dres a ve fotbalové Dukle Karlín jsem byl sice nejmenší, ale snaživé levé křídlo pod dozorem bývalého vynikajícího hráče a trenéra Madelona.Vzpomínám si, že časem jsem se dostal mezi ty, kteří byli přihlášeni na tenisový krajský přebor mladších žáků. Tam jsem skončil třetí a odnesl si diplom. To mě potěšilo a zároveň povzbudilo k větší píli. Začal jsem se tenisu trochu více věnovat a odehrál jsem další dva nebo tři celostátní turnaje. Na popud otce byl pro mě asi rozhodující ten přechod z Dukly Karlín na Štvanici, kde jsem byl – pokud si vzpomínám, od podzimu 1957. a tady na mě dohlížel už zkušeným zrakem trenér Karel Semrád. Hrálo se hodně o stěnu a přes zimu taky v prostoru šaten, kde jsme odklidili skřínky. Fotbal byl však pro mne stále jedničkou a s dresem Dukly Karlín jsem se po mnoha utkáních v žákovských a dorosteneckých soutěžích jen těžko loučil. a to bylo definitivně až po vítězství na Pardubické juniorce v roce 1964, tedy až v osmnácti.

Neprojevoval se váš vztah ke sportu, v době, kdy jste ještě studoval, na studijních výsledcích ?

Myslíte na tom, že bych měl horší známky ? Tak to určitě ne ! Například v 9. třídě jsem měl na vysvědčení vyznamenání. Přesto se tenkrát objevilo v mém posudku, že jsem syn živnostníka a že se nedoporučuje moje umístění na střední všeobecně vzdělávací škole. Do posudku mi to napsala soudružka ředitelka Pelcová. Z politických důvodů kvůli tátovi mi chtěli odepřít středoškolské vzdělání. V závodě Motorletu v pražských Jinonicích, kde se vyráběly letecké motory, jsem nastoupil do učňáku na frézaře. Později se mi na štěstí podařilo dodatečně dostat do Libně na střední školu. Josef Papík ze Sparty byl hráč první desítky československého žebříčku v 50. letech a jeho manželka Liliána v Libni vyučovala zeměpis a tělocvik. Řekla tehdy: „Hele, já se tam za tebe přimluvím. My máme v jedné třídě málo žáků, tak bychom tě tam mohli vzít !“ Ale jednou musíš přijít hrát za nás do Sparty. a opravdu se to povedlo a byl jsem dodatečně přijat. Bylo to pro mne vysvobození od ranního vstávání v pět hodin a hodinové cesty do Jinonic, kde na mne čekaly píchací hodiny v 6:00!

Když se mělo rozhodnout, zda fotbal nebo tenis, řešili to rodiče nebo vy sám ?

Těsně před maturitou jsem hrál mezinárodní tenisovou juniorku v Paříži a  byl v semifinále, pak jsem hned vyhrál pardubickou juniorku a to rozhodlo. Dostal jsem se na jakou si pomyslnou křižovatku. I když jsme jako Čechie-Dukla Karlín vyhrávali doma všechny zápasy na škvárovém hřišti tak předzápasy před ligou ve Vršovicích se Slávii nebo na  Spartě na Letné, či s Duklou na Julisce byly vždy velkým zážitkem. Na škváře jsme je doma poráželi, ale naopak na trávě, když jsme hráli venku, nám to zase moc nesedělo. Míč se choval a skákal úplně jinak, když pršelo, tak to klouzalo a my zase prohrávali. Ale vzpomínky na to mám hezké, protože když jsme hráli, stadiony byly ve druhé půli už skoro úplně plné. Hrával tenkrát Masopust, Novák, Pluskal, Popluhár… Byla to ta slavná éra Dukly a ochozy i k stání narvané k prasknutí, to nebylo jako dnes. Byl jsem ten rok pozvaný i na soustředění mužstva celých Čech, ale toho už jsem se nezúčastnil. Tenis vyhrál a rodiče byli rádi, že jsem dal přednost individuálnímu sportu, protože táta měl pořád obavy, že se zraním. Vždycky mi říkal :“Musíš včas nahrát, než ti zlomí nohu, fotbal to je surová hra !“ Kolektivní sport mě sice bavil, ale nakonec jsem rád, že jsem zůstal u toho tenisu. Protože tam si to člověk sám vyhraje a i sám prohraje. Není závislý na tom, jestli ho trenér nechá sedět na lavičce či jestli mu kamarádi chtějí nahrát nebo ne. Nemáte se ani na co vymlouvat. Když jste sám dobrý, tak se prosadíte a skoro všechno si určujete taky sám.

Kdy vlastně se z vás stal profesionální hráč ?

Tehdy ještě ne. Po maturitě jsem nastoupil na vysokou školu ekonomickou. První dva roky mi šly poměrně dobře. V té době těch výjezdů tolik nebylo, takže nebyly žádné problémy. Od třetího ročníku jsem požádal o individuální studijní plán, takže jsem třetí, čtvrtý a pátý ročník dělal po dvou letech. Vždycky jsem absolvoval jenom zimní semestr v zimě, takže tu školu jsem dělal osm let, což bylo docela dlouho. Tím se mi prakticky odkládala vojna a po dokončení studií jsem šel na vojnu do sportovní roty Rudé hvězdy ministerstva vnitra jako administrativní síla. Mezitím se totiž v pražské ÚVN zjistilo, že mám na páteři spondylolistézu druhého stupně, posun o sedm milimetrů!

Měl jsem dostat tzv. „modrou knížku“, zprošťující mě trvale od vojenské služby. a i když jsem měl na ni nárok, dostat jsem ji však nemohl, protože jsem byl reprezentant a jak mi řekli, v tom případě bych se musel vzdát reprezentace tedy i tenisu. Nemusel jsem absolvovat těžký výcvik a byl zařazen na základě rozhodnutí vojenské zdravotní komise na náhradní administrativní službu jen na šest měsíců.

Jak dlouho jste byl v tenisové reprezentaci ?

Záleží na tom, co si pod pojmem reprezentace představujete. Moje první výjezdy byly v roce 1963, to jsem byl zařazen do družstva pro Galeův pohár. To byl takový evropský juniorský Davis Cup hráčů do 20.let. Pak následovaly už turnaje v Tallinu, Moskvě a Zinnowitz.V daviscupovém družstvu jsem byl od roku 1964 až do roku 1980.

Profesionálně jste tedy začal hrát v kterém roce ?

Profesionálně jsme tenis začali hrát, až když Mezinárodní tenisová federace rozhodla o tom, že budou amatéři a profesionálové startovat dohromady. Tenis byl vlastně jeden z prvních sportů, ve kterém bylo amatérům povoleno hrát s profesionály. Bylo to v roce 1968 za dubčekovské éry, kdy došlo k určitému uvolnění, ale stejně byl tenkrát kolem toho velký humbuk. Rozhodlo se, že budeme mít smlouvu, která bude mít charakter poloprofesionální smlouvy a že některé turnaje jednotlivců budeme hrát na vlastní náklady jako na sebe a jiné v reprezentaci, tedy turnaje jako oficiální zájezdy. Na ty nás samozřejmě doprovázeli vedoucí a vyhrané peníze jsme museli odevzdávat tenisovému svazu, který s nimi nakládal dle vlastního uvážení.V době normalizace v letech 1969 – 1971 byl neustále vyvíjen nátlak, aby se tento poloprofesionalismus zrušil, ostatně jako všechno, co souviselo s tzv. Pražským jarem. Asi bylo štěstí, že jsem vyhrál dvakrát mezinárodní mistrovství Francie, což ovlivnilo naše definitivní převedení pod Pragosport, který byl takovým oddělením zahraničního obchodu, zřízený pro Úv ČSTV. Zejména pro vysloužilé sportovce a trenéry, kteří šli trénovat do zahraničí fotbal nebo hokej či krasobruslaři do sportovních revue. Někteří trenéři tenkrát však mohli vyjíždět do zahraničí i přes jiné podniky zahraničního obchodu – třeba Polytechnu. Už tam byly však i další sporty jako šachy, jezdectví a motocykly, tedy ty sporty, kde bylo možné na mezinárodní úrovni dostávat peníze za start nebo za umístění.

Pragosportu jsme tehdy odváděli jaké si daně. Finanční odměny na turnajích v té době však nebyly tak vysoké jako dnes, ale postupně to šlo nahoru.

Která tenisová vystoupení před domácím publikem se vám vybavují ?

Smlouva s Pragosportem byla vždy na jeden rok a jasně vymezovala povinnosti na určitý počet týdnů pro tenisový svaz, to byla jasná reprezentace vč. soutěží družstev  – Davisův pohár, Švédský pohár, Tenisová extraliga, Mistrovství republiky v Ostravě, Mezinárodní mistrovství republiky v Bratislavě. Požadavky se museli plnit, abychom potom během roku mohli hrát ostatní turnaje dohromady s profesionály. Rozsah určoval hráčům tenisový svaz, který je vždy chtěl prostřednictvím Pragosportu zakotvit do našich smluv pro následující rok a smlouvy schvaloval sekretariát ČSTV.

Bral jste si k srdci rady zkušenějších hráčů a trenérů ?

Záleží na tom, co si pod pojmem trenér představujeme. Já osobně jsem byl typ, který se už z principu zajímal o názory všech těch zkušenějších hráčů, protože jsem to považoval za normální. Když se chcete někam dostat, tak je třeba se dozvědět co nejvíce o technice, taktice a herních situacích do kterých se pak v průběhu své kariéry můžete dostat. Jen tak je možné se zlepšovat, vyvarovat se chyb a odstraňovat postupně své nedostatky či slabiny, které vás do té doby brzdily.

Můžete připomenout jména těch, kteří vám předávali zkušenosti a byli průvodci na vaší profesionální dráze ?

Samozřejmě, nebylo jich zas až tolik. Čtyři, možná pět. Každopádně na tom začátku to byl Karel Semrád, ještě na Štvanici. Potom Ján Krajčík, bývalý daviscupový reprezentant, co hrával s Javorským. Dalším byl trenér už ve Spartě, také bývalý daviscupový hráč Josef Caska a nakonec během mé kariéry byl ústředním i daviscupovým trenérem Pavel Korda. To byli ti čtyři stěžejní trenéři, kteří se mi nejvíc věnovali v určitém věkovém období. Kromě toho jsem ale samozřejmě přišel do styku s mnoha dalšími trenéry či hráči, kteří se mi sice nevěnovali tak intenzivně, ale i od nich jsem získal cenné rady. Ať už to byl jeden čas na pražské tenisové základně Miloš Šolc, bývalý vynikající tenista  nebo čtvrtfinalista Wimbledonu z roku 1938 Ing František Cejnar, který však brzy zemřel. Později i vítěz Wimbledonu 1954 sám Jaroslav Drobný, který žil v Anglii a během pobytu v Londýně mi dal občas pěkné kapky. Všichni byli vstřícní a jejich rad a zkušeností, které jsem si chtěl vzít k srdci, jsem si vážil a hlavně vyzkoušel, abych se sám přesvědčil, že mi to pomůže.

Jak jste vy sám vnímal profesionalizaci sportu ?

V zásadě se dá říci, že tenis jako sport byl ve světě jakým si průkopníkem profesionalismu. On to málokdo ví, ale je to pravda. Protože tenis nebyl olympijským sportem a olympijská charta v podstatě tvrdila, že každý sportovec musí být amatér. a pak tu ještě byly šachy. Nedá se zapomenout, jak hráli Botvinik a  Karpov a další nejmenovaní. Tam se taky začalo profesionalizovat. Když došlo ke změně stanoviska ITF, to bylo v roce 1968, hrál se první turnaj v Bournemouthu na jihu Anglie, kde startovali poprvé profesionálové a amatéři dohromady. Vznikaly postupně „prize money“, tedy finanční odměny za jednotlivá vyhraná kola v turnaji. Angličan Mark Cox tam porazil Pancho Gonzalese ve čtvrtfinále a to byla doslova bomba ! Amatér porazil profesionála! Postupně jsme se začali s podobnými situacemi setkávat na turnajích častěji. Když já jsem v roce 1971 porazil v Římě postupně Australany Stolleho, Roche, Newcomba a Holanďana Okkera a zastavil mně ve finále až Rod Laver bylo jasné, že se postupně všechny turnaje otevřou a taky se tak stalo! To byli všechno profesionálové. Společné turnaje se rozrůstaly, pořád toho bylo víc a víc. Amatérské turnaje postupně skončily úplně a když se na turnaje do USa na profesionální okruh přihlásili i Sověti bylo po amaterismu. Štěstí bylo, že v té době tenis nebyl na OH.

Dá se říci, že jste jako reprezentant procestoval skoro celý svět ?

Snad, ještě mi, ale nějaké země přece jen chybí jako Čína, JAR nebo Island a určitě bychom našli i další. Dá se říci, že jsem poznal skoro celý svět. Projel jsem asi takových 75 zemí. Ale za to vděčím jenom tenisu. To je důležitá okolnost, protože si myslím, že ani jako aktivní turista bych toho nemohl tolik objet. a i když tenkrát to bylo za skromnějších podmínek, než na jaké jsou zvyklí současní hráči, zůstávalo faktem, že pořadatel nám zajistil ubytování v rodinách a dával kapesné. S Honzou Kukalem jsme si tenkrát koupili letenku a letěli do Indie, pak na americký kontinent, do Karibské oblasti. Honza byl o několik let starší než já a pořád mně honil do tréninku během turnajů a nutil mně na sobě pracovat. Cesta měla trvat dvanáct týdnů, takže to bylo dvanáct turnajů během jara. Potom jsem absolvoval v závěru roku sám turné po Jižní Americe, které trvalo čtyři nebo pět neděl. a pak tu byly samozřejmě turnaje po Evropě. Jak jinak…

Opravdu jste bez obtíží mohl volně cestovat na turnaje na Západ ?

Impuls přišel s rozhodnutím ITF (Mezinárodní tenisová federace) otevřít společné turnaje, kde se začalo hrát o „prize money“, tedy o finanční odměny za jednotlivá kola. Rozběhlo se to hodně až v roce 1968 a 1969. Bylo to dáno hlavně tím, že chodila pozvání od ostatních tenisových svazů pro dva až tři hráče na mistrovství Francie nebo pro tři hráče na mistrovství Anglie, tak většinou tím, že už jsem byl v daviscupovém týmu, jsem byl nominován. Horší to bylo s těmi dalšími, protože ti už cestovat prostě nemohli. Bylo to dáno i tím, že by je prostě na ty turnaje do hlavní soutěže pořadatelé už ani nevzali. Na ostatní menší turnaje svaz neměl zájem posílat hráče na západ na své náklady a tak se jezdilo jen na východ formou recipročních sportovních styků. Všechno se formovalo postupně. Kvalifikační turnaje v té době ještě nebyly. Bodovací systém ATP začal pořádně fungovat až někdy v roce 1972 a neustále se měnil a vylepšoval.

Dnes je to trochu jiné v tom, že se absolvují tzv. kvalifikační turnaje. Někdo se může z úplného dna postupně kvalifikovat, získat nějaké ty body a postupně se na základě dosažených bodů dostat až do hlavních soutěží a pak až na hlavní okruh profesionální ATP Tour. Hráčů je více. Ale před lety tyhle kvalifikační turnaje ještě nebyly.

Nedá mi to, abych se ještě jednou nevrátil k těm začátkům – jak vlastně začínala kariéra vrcholového tenisového hráče Jana Kodeše ?

Já začínal na Štvanici jako sběrač míčků. To byla obrovská deviza, protože sběrač míčků, když stojí u toho sloupku při utkání Davis Cupu, pozoruje veškeré dění. Sbíral jsem míčky vítězům či finalistům grandslamových turnajů, ale i našim – Jiřímu Javorskému nebo Pavlovi Kordovi. Prostě té starší generaci, co byla těsně přede mnou. S Javorským jsem pak později v roce 1966 debutoval ve dvouhře i čtyřhře v Davisově poháru v utkání s Rakouskem v Bratislavě a  i hrál poprvé na centrálním dvorci v Paříži na Roland Garros proti Francouzům.

Bylo to jaké si vyznamenání, on byl tehdy naší jedničkou a byl to velice chytrý hráč, který nemohl v 50.letech uplatnit svůj talent, protože režim mu to tehdy nedovolil – tenis by buržoazní sport, který neměl na růžích ustláno! Mohu i říci, že mnoho světových tenistů se zrodilo ze sběračů míčků. Skoro bych řekl, že je to jistý druh tradice a že žádný ze světových šampionů, který tak začínal, se za to nestydí. Jako sběrač jsem toho hodně okoukal a začal si říkat: „Takhle bych chtěl běhat, takové údery mít a taky hrát Davis cup! Taky jsme to s klukama hned po skončení utkání šli vyzkoušet na kurt a hádali se o tom, jak oni to hráli.

Když jsem se pak v těch letech dostal na juniorské turnaje, na „grandslamy“ do Paříže a Londýna, tak tam už jsem měl možnost vidět trochu i tu hlavní vrcholnou soutěž. To se psal rok 1964. Bylo mi 18.let. Tenkrát i junioři mohli jít do jejich šatny a dívat se na velké zápasy. a já okukoval hráče, kteří byli jen o pár let starší a s některými jsem se později ještě sám utkal.

Neměl jsem žádné velké vzory, protože on vlastně nějaký ideální prototyp tenisty neexistuje. Ale od každého byste si chtěli něco vzít. Mě se třeba strašně líbil Roy Emerson, kterému jsem sbíral na Štvanici při exhibici a později jsem od něho dostal pěknou lekci v Římě. Je o něco málo starší než já. Pak se mi líbil Ken Rosewall, to byl Australan, stejně jako Roy Emerson. Na nich jsem pozoroval jejich preciznost, přípravu na zápasy, sledoval i některé tréninky a chování před zápasem pokud to jen trochu šlo. Zjistil jsem, že jsou v šatně třeba i o hodinu dřív…a jak se připravují… Snažil jsem se vzít si z jejich hry to nejlepší, byla to pro mě velká škola tenisového sportu.

Jaký servis měli tenisoví reprezentanti zajištěn a jaké bylo jejich finanční ohodnocení v té době ?

Postupem času se samozřejmě ty podmínky neustále zlepšovaly, protože vznikem Asociace tenisových hráčů (ATP), začali mít hráči na pořadatele turnajů požadavky. Měli své mluvčí, většinou to vedli Američané, jejichž prostřednictvím si začali stěžovat například na způsob nasazování hráčů ve Wimbledonu nebo na malé šatny, na nedostatek masérů či, že oficiální transport nefunguje a  jezdí pozdě apod. Postupně se všechno vylepšovalo, ale je třeba připomenout, že když se začalo hrát o peníze neměli jsme placené hotely a letenky a ani oficiální transport na kurty. Já musel pěkně jezdit na US Open metrem, protože kdybych jel taxíkem, tak by mi to na Forest Hills trvalo hodinu a čtvrt, zatím co metrem jsem tam byl sice v tom hrozném randálu, ale už za dvacet minut. Dával jsem si vatu do uší. ve Wimbledonu už tenkrát jezdila oficiálně auta, ale třeba na Roland Garros v Paříži tomu tak nebylo, až trochu později. Dneska už to mají hráči pohodlnější, protože služby pro ně jsou daleko lepší. a to samé platí i o stravování. Přímo v areálu je zajištěno stravování, takže se nemusí chodit nikam daleko. a kvalita jídel je dnes určitě na mnohem vyšší úrovni. Tenkrát byli dva maséři na 128 hráčů, dnes jich tam mají více než osm, takže mají více času na jednotlivé hráče. Mnohé se vylepšilo a to nejen na grandslamech, ale i na ostatních turnajích.

Nelze přehlédnout, že tenis se během let stal významným byznysem. Tím, že se dostal na profesionální úroveň, jednotlivé firmy a pořadatelé získávali postupně víc a víc sponzorů i na ty služby. Zapojila se do toho televize, tím získali další nemalé prostředky a mohli si dovolit poskytovat služby na vyšší úrovni a postupně navyšovat i odměny „prize money“. Když jsem vyhrál svůj první grandslamový turnaj v Paříži v roce 1970, byla první cena deset tisíc dolarů. a rok přede mnou, když to vyhrál Rod Laver, tak byla jen tři tisíce dolarů, zatím co rok předtím, když vyhrál Ken Rosewall v roce 1968, ještě nebylo nic.

Protože první společný turnaj v anglickém Bornemouthu byl tehdy až potom. Když jsem v roce 1971 obhájil prvenství, dostal jsem dvanáct tisíc dolarů a v roce 1972, když vyhrál Španěl Andrés Gimeno, bral už dvacet tisíc, pak Rumun Nastase. V roce 1974 vyhrál už Bjorn Borg a ten dostal už padesát tisíc dolarů ! v 80. letech přišla najednou taková euforie, že se každým rokem ceny zdvojnásobovaly. Když byly pětadvacet, tak to bylo padesát, pak sto, dvě stě a dnes si hráč za vítězství na Roland Garros odnese skoro milion dolarů.

Čím vším pro vás tenis byl, co všechno vám v životě dal ?

Co si budeme namlouvat, dal mi všechno, co mám. Bez tenisu bych nebyl tím, čím jsem. Byl bych úplně jiný člověk. V první řadě jsem prožil pestrý a hezký život, život v mnoha proměnách. Byla to i nesmírná dřina a jednotvárnost. Stále jen letiště, hotely a kurty, život s kufrem. Ale zase jsem poznal lidi a země, které byly strašlivě chudé, ale také i ty nejbohatší vrstvy lidí v luxusních klubech a měl jsem tedy obrovskou příležitost udělat si poměrně reálný a objektivní obraz o celém světě a jeho životě na zemi, což je k nezaplacení.

Kdy jste se ženil ?

V prosinci roku 1967.

a co děti a vnoučata – už máte ?

Mám tři děti – synovi Honzovi pětatřicet, Tereze jednatřicet a teď mám ještě jedenáctiletou dceru Aničku. Kromě nich mám i jednu vnučku Klárku a další

potomek od Terezky už je na cestě. Dcera Tereza vystudovala psychologii na University of Durham. Dnes žije v Praze a pracuje pro anglickou firmu.

Syn Honza, byl jedním z nejlepších světových juniorů a taky objel skoro celý svět. Tenis si ho získal, stejně jako kdysi mě. Pak, ale neprorazil mezi dospělými a rozhodl se pro trenérskou dráhu. Dnes vede tenisovou akademii ve Vestci u Prahy. S několika dalšími trenéry se snaží připravovat mladou generaci na sportovní dráhu.

Nikdy jste v 70. Letech nezvažoval odchod do emigrace ?

V mé knize, kterou jsem vydal, se o tom rozepisuji docela podrobně. Psal se rok 1974, v němž zemřeli oba moji rodiče a situace doma byla složitá a nepřehledná.

Byl jsem hodně na cestách a taky se všechno vždy dozvěděl tak trochu z druhé ruky. Po vítězství v Davis cupu v roce 1980 jsem skončil jako hráč u týmu a odešel hrát západoněmeckou ligu do Ambergu. Pak jsem byl povolán do funce kapitána daviscupového družstva a brzy začala ta aféra kolem Ivana Lendla. Docela mne to opět znechutilo a myslím, že to bylo skoro úplně zbytečné. Byl to souboj funkcionářů Úv KSČ a tenisu to moc neprospělo. Podařilo se mi vybojovat výstavbu stadionu, to byla pro mě nová motivace. Už, ale důvody proč odejít, tu byly dávno předtím. To bylo v roce 1970, když jsem musel bojovat o zapůjčení služebního pasu pro moji ženu na turnaj Masters v Tokyu. Tam jsme měli hrát čtyřhru s Rodem Laverem a to mě nesmírně lákalo. Bylo to tenkrát na hraně. Při dohadování na Úv ČSTv jsem tehdy dost riskoval a prosadil její odjezd. Kdyby to tehdy nedopadlo určitě bych odešel. Asi měli obavy, že se nevrátíme, ale když jsme se vrátili a já vyhrál na Roland Garros podruhé potíže skončily. Později důvody emigrovat už nebyly. Ale už tehdy mi Jarda Drobný vykládal, jak ta emigrace byla pro něj těžká, jak se na něj pak všichni vykašlali, zejména Angličani. Dost mne nalomil a tak jsem to pořád odkládal. Já už, ale daleko dříve dostal v devětašedesátém nabídku od Francouzů, abych tam zůstal a hrál za ně, ale kvůli rodičům jsem to udělat nechtěl. Potom už jsem byl v letech a změna je přece jen daleko těžší. Vždy jsem chtěl zůstat Čechem a věřil, že se to tu přece jen uvolní k lepšímu. Vždyť i moje kniha začíná mottem: „Miluj svou zemi i v dobách nejtěžších“!

Jak byste charakterizoval svoji knihu, kterou jste zmínil – jako memoárovou literaturu ?

Je to takový dokument o mém působení v českém tenise. Prolínají se tu všichni co měli s tenisem něco společného. Hráči, trenéři, funkcionáři, ale i politici. Je to podrobný dokument slavné éry československého tenisu, která se už asi nikdy nevrátí, taky i má celoživotní tenisová bilance. Jsou tam i dobré historky, kdy se čtenář může zasmát. Do značné míry je to i bilance českého tenisu. Zachycuje poměrně dlouhé období, ve kterém jsem aktivně působil jako hráč, kapitán, trenér, funkcionář, ředitel a konečně i prezident tenisového svazu. Je tu popsán i způsob jak skončila moje dlouholetá činnost u tenisu a co všechno se dělo v zákulisí kolem volby nového vedení českého tenisu. Zajímavá je i procházka naší tenisovou historií v posledních desetiletích. Jde o významné období, které hned tak někdo nepřekoná. Přiznám se, že práce na této knize mě postupně zaměstnávala celé dva roky.

Nenudíte se dnes – jaké máte koníčky ?

Starám se o činžovní dům, majetek rodiny společně se dvěma sestrami Vlastou a Annou. Pronajímáme byty a také dva obchody v Karlíně. Po povodních jsem musel dělat opravy, protože tam stála voda do výše tří metrů. Takže pořád mám nějakou práci a rozhodně se nenudím. a také mám jedenáctiletou dceru, které se snažím věnovat. Z těch koníčků bych mohl vzpomenout na dřívější sbírání známek spolu s otcem. Rád pracuji na zahradě. Chodím na fotbalovou ligu. Občas hraju seniorské exhibice či turnaje se sponzory, ale chodím jen kam dostanu pozvání. Nadále se chci udržet v kondici hraju tenis a jezdím na kole. Taky občas cestujeme, navštěvujeme známé a taky jezdím pravidelně na grandslamové turnaje zejména do Paříže a Wimbledonu, kde se konají setkání bývalých hráčů. Jsem taky členem komise mezinárodní tenisové síně slávy v Newportu, USA.

Jak byste hodnotil dobu, ve které nyní žijeme a politické dění u nás?

Bydlím ve své vile v Dejvicích, a když chci, tak si vždy najdu dost práce na zahradě, dá se říci, že jsem docela v pohodě. Ale doba, ve které žijeme, je dost hektická, přeexponovaná – pořád se něco mění, zatím co ve vyspělých zemích se respektují zákony a funguje to, tak u nás celkem nic neplatí. Možná, že je to věkem, že se na život kolem sebe dívám už jen svýma staršíma očima. Když si ráno přečtu noviny, je mi smutno stejně tak, jako večer při televizních zprávách. Češi se moc z ničeho nepoučili, jsou malí vlastenci, řada věcí je jim jedno, hádají se často o maličkosti a přitom jim utíkají daleko podstatnější věci. Jsou na sebe jako psi, žádná úcta nikoho k nikomu a k ničemu. Pořád si jen stěžují a vyřizují nějaké účty. O změny moc nestojí. Politici sami na sebe jen házejí špínu a sami se tím i degradují. Novinářská obec se chová jako utržená ze řetězu. Všechno dlouho trvá. Nepořádek asi nám Čechům víc vyhovuje. Tresty jsou nízké. Evropská unie musí jen kroutit hlavou. Stále věřím, že to je jen dočasný stav a že uhodí na lepší časy.